Nepřítel soudruha Stalina

|
Eugeniusz Iwanicki (nar. 1933) se narodil v té části Polska,
kterou během války zabral Sovětský svaz. Jeho otec byl hned
v prvních dnech po obsazení východního Polska Sovětským
svazem zatčen a odeslán na Solovecké ostrovy. Zbytek rodiny,
tedy matka autora, tehdy šestiletý autor a jeho mladší
sestra, byl po několika měsících deportován do Kazachstánu.
Nejprve měli žít v jurtách v kazašské osadě (aúlu), kde nikdo
neuměl rusky, pak byli přeneseni do vesničky Spasovka a
nakonec do vesnice Iljinka. Když byl otec ze Soloveckých
ostrovů propuštěn, připojil se k nim. Celá rodina žila v
Iljince až do roku 1946, kdy se konečně Poláci mohli vracet
do Polska. Jejich původní městečko se však stalo součástí
Běloruska. Polské orgány nejprve chtěli rodinu usadit na
území, které po válce připadlo Polsku po Německu, ale to
otec odmítl. Nakonec skončili ve městě Łask nedaleko Lodže.
Autor v knížce vzpomíná na léta strávená v Kazachstáně, na
kolchoz, na shánění jídla, na místní zvyky, a to vše očima
školáka. Na rozdíl od řady jiných polských vzpomínek zde
není žádné mučednictví a martyrologie. Knížka se čte jako
dobrodružství Toma Sawyera, s tím však rozdílem, že zde
hrdina nevybíral ptačí hnízda z klukovského rošťáctví, ale
proto, aby měli co jíst.
|
Dne 22. června 1941 na SSSR zaútočilo Německo. Tam v Kazachstáně
jsme to vlastně nijak nepocítili. Kdo měl být mobilizován, ten už
byl dávno v armádě. Válka ostatně byla někde za sedmero horami, za
sedmero lesy a moři. Všechno tedy zdánlivě šlo jako jindy, a přeci
se jen něco změnilo. Teď bylo nutné pracovat dvojnásob.
V červenci se náhle ukázalo, že Poláci už nejsou nepřátelé SSSR a
soudruha Stalina. V srpnu nebo v září jsme neočekávaně dostali dopis
od otce. Psal, že žije a že co nevidět přijede. To bylo radosti!
Když se o tom dozvěděl předseda brigády, tak se dokonce skoro
zaradoval.
„Teď budeme bít Němce spolu: my i vy. V Moskvě byla podepsána
dohoda, že vznikne polská armáda. A co umí ten tvůj?“
Matka rozložila ruce: „Spoustu věcí.“
„Traktor opraví?“
„Nevím. Až se vrátí, tak si s ním promluvíš.“
„Totiž, víš,“ důvěrně se naklonil. „Já mohu leccos, mám leckde
přístup a mohu ho vyreklamovat z toho vašeho vojska. Bude si v klidu
žít v naší MTS (Mašino-traktornaja stancja). Takže jak?“
„Já opravdu nevím, se zbraní ovšem, to vždycky uměl zacházet, ale
traktor...“
„Dostane povolení lovit, vždyť jsme teď spojenci, ne?“
„Já nevím. Počkejme, až přijede. Mohu také říct, že muž umí postavit
dům, ušít boty, stlouct sud, vykopat studnu.“
„Ne, ne, ne,“ mával rukama předseda brigády. „My potřebujeme
mechanika. Víš ty ženská, kolik musíme odvést obilí? Teď Kazachstán
bude živit Rusko a ne Ukrajina a Kubáň.“
„Přijď, až se manžel vrátí. Sám si s ním promluvíš.“
„Ty mu ale řekni, že předseda páté brigády hodně může. On už bude
vědět, co tím myslím.“
„Přijď, předsedo, až bude čas, já jsem jen ženská a těm vašim
mužským záležitostem nerozumím.“
Starost předsedy nebyla bezdůvodná: ve vesnici zůstali starci,
ženské a mladí chlapci. To způsobovalo problémy. Nejen pro vlastní
fungování kolchozu. Ženské začaly vyvádět, zatahovaly do svých
chalup dokonce i neplnoleté hochy. Šimek, o pět let starší než já,
žil oficiálně se svou učitelkou. Feďa přestal nocovat doma, stal se
vesnickým Casanovou. A to byl teprve začátek, k naprostému úpadku
mravů mělo dojít teprve později.
* * *
I když se to možná nezdá, nejštědřejší na jídlo bylo jaro – no,
možná stejně hojný byl občas i podzim. Ale nikdy ne léto se svými
vedry, prudkými bouřemi, nedozrálou trávou a ovocem. Ve stepních
podmínkách, kde v zimě šílí vánice a mrazy, jablka nerostou. Byla
sice nějaká pokusná políčka, ale plody se rodily malé o velikosti
švestek a velmi trpké. Zato se výborně dařilo melounům, i těm
vodním, a dýním, které se pěstovaly na nedaleké
bachči (zelinářská
zahrada) a kde nás zaměstnávali při sklizni.
Na jaře jsme brávali dva proutěné koše a šli jsme nějakých šest
kilometrů do nejbližšího lesa. Lesy v severním Kazachstánu
představují předsunutou hlídku tajgy. Jsou to veliké komplexy
listnatých stromů, skrývající uvnitř rákosí, houští a nesčetné
limany (jezera), na které se slétaly miliony kachen, hus, labutí a
jeřábů. My, kluci z páté brigády, každý se dvěma koši, jsme do
těchto lesů chodili. Nejprve se vybírala poměrně mladá bříza,
sekyrkou se nařezával kmen a k výřezu se připevňovala maličká
destička, něco jako stříška, po které začala téct šťáva. Pod touto
stříškou se zavěsila láhev nebo jiná nádoba. Za několik hodin se
nasbírala spousta výživné, dobré a osvěžující šťávy. Pak se dělalo
něco, co se nazývalo
drať jajca. To jsme šplhali na stromy a
z hnízd vybírali ptačí vajíčka. Člověk přitom musel vědět, která
jsou čerstvá, která se hodí k jídlu, a která se mají nechat, protože
už mají zárodky. Les se ihned naplnil ptačím křikem. Vybírání hnízd
bylo poměrně bezpečné, ledaže člověk narazil na sokola nebo sovu.
Pak se musel dobře držet, protože ptáci útočili jako smyslů zbavení
se zoufalým odhodláním a neobyčejnou odvahou. Úder křídlem nejednou
končil pádem z poměrně značné výšky. Mnohokrát jsem v Iljince
vyslechl vyprávění o jednom klukovi, kterého prý na stromě uklovali
sokoli. Stalo se to dávno a nikdo už si nepamatoval ani samotnou
událost, ani jméno onoho nešťastného milovníka ptačích vajíček. A já
si od oněch dob pamatuji, jak vypadají vajíčka stračí, soví, vraní i
sokolí.
Největší legrace byla, když se došlo k lesnímu limanu,
mnohakilometrovému jezeru hučícímu hlasy miliónů ptáků. Nikdo sem
nechodil, leda snad nějaký zbloudilý lovec při pronásledování
většího zvířete. Všude, takřka na každém kroku byla hnízda plná
vajec. Vodní ptactvo se lidí nebálo a svá hnízda opouštělo velmi
neochotně.
Nasbíraná vajíčka se ukládala po vrstvách do košíků vystlaných
trávou. Hodně se jich rovnou vypilo, hodně se jich potom vařilo
natvrdo. Ale vajíčka divokých ptáků – zejména těch lesních – se
vůbec nedají uvařit jako slepičí. Bílek zůstává rosolovitý a šedý.
Když byl hlad, tak jsem vybíral i vrabčí vajíčka. Nejsnadnější bylo
je vybírat z hnízd uvitých mezi kameny ve stěnách stepních studní.
Tyto studně byly velmi hluboké, dosahovaly často hloubky až 70
metrů. Člověk musel po těch kamenech slézat velmi opatrně, pečlivě
zasouvat chodidla do štěrbin a pevně se držet. Když jsem k takové
studni přišel, tak jsem se nad ni nejdříve naklonil a hlasitě křikl.
Nato vyletěli vrabci. Celá hejna. Zkušenost však velela mít na
paměti, že vrabec je odvážný pták a ne vždy na zavolání opouští své
hnízdo. Při slézání musel být člověk připraven na to, že každou
chvíli může vyrazit nahoru několik šedohnědých kuliček. Život
závisel pouze na chladné krvi, neboť stačil jediný neopatrný pohyb a
člověk letěl do propasti, odkud už pravděpodobně nebylo úniku.
Ve studni se člověk nesměl pod žádnou záminkou dívat dolů, kde se
lesklo malé kapesní zrcátko – království stepních rusalek. S
přimhouřenýma očima se vsouvala ruka mezi kameny a brala ještě teplá
vajíčka. A do pusy. Skořápky se plivaly do vody.
* * *
V létě Iljinka působila dojmem, jako by vymřela nebo že zde vypukla
nákaza: pusto, ticho, místy štěkal pes, občas náhlý zmatek mezi
slepicemi na něčím dvorku – návštěva lasičky nebo jestřábí útok – a
opět monotónnost, apatie, ospalost. Dospělí na poli, děti a mládež u
řeky, v lese nebo na cvičeních.
Oddělení nás dětí od matky mělo ještě jeden a možná nejvýznamnější
následek – přestali jsme mluvit polsky. Vzpomínám si, že jak se
jednou pozdě na podzim brigáda, která byla celé léto na poli,
vrátila do vesnice, matka se na nás vrhla a zahrnula nás dotazy na
zdraví a co jsme dělali. A jak byla udivena, dokonce vylekána, když
jsme jí oba se sestrou odpovídali rusky. Ačkoliv se později snažila
– otčenáš polsky, známé básničky a pohádky – už bylo pozdě.
Obklopovalo nás ruské moře, ve kterém jsme museli žít. Proto také,
když jsme se v roce 1946 vrátili do Polska, ani jeden z nás jsme
neuměli mluvit mateřštinou. Rozuměli jsme takřka všemu, ale mluvit
jsme nedokázali. Polštinu jsme se ve svém krátkém a nesnadném životě
učili podruhé.
* * *
Konec války pro nás neznamenal konec naší nucené odysey. Obyvatelé
Iljinky měli radost, vždyť ne všichni padli na frontě, takže když ne
dneska, tak třeba zítra, ale přeci jen se vrátí zpátky domů.
„A co bude s námi?“ kladli si otázku Poláci a odpovědi se jim
nedostávalo. Jako obvykle došlo na spekulace. Jedni říkali, že pro
nás každým dnem přijedou, jiní zase, že se Polsko stane sedmnáctou
republikou, takže je prakticky jedno, kde budeme žít, a ještě další
byli přesvědčení, že se Západ dříve či později o své spojence
upomene.
Otec hned druhý den po mítinku před selsovětem zašel za předsedou.
„Chceme se vrátit do Polska,“ řekl.
„A jak jako?“
„Normálně – povozem nebo autem do Petropavlovsku a dál vlakem.“
Předseda se ušklíbl.
„Bez dokladů?“
„Tak nám ty doklady vystav.“
„Nemohu.“
„Tak jsi, nebo nejsi předsedou selsovětu?“
„Jsem. Ale nemám příkaz.“
„Jsem Polák a chci se vrátit do své země. Copak tomu nerozumíš,
předsedo?“
„Rozumím, ale nechápu. Princip je jednoduchý a jasný: kdo žije v
Rusku, je náš. Logické? Logické. A pokud nadřízené orgány uznají, že
tě tu není zapotřebí, tak i kdyby ses na hlavu stavěl, tak tě odtud
odvezou.“
„Tak mi alespoň vystav papír, že jsme tady ta léta pracovali se
ženou u tebe v kolchozu. Mně to bude stačit, s tím se vydám na
cestu.“
„A jak daleko myslíš, že s tím lejstrem dojedeš? Možná do Javlenky,
možná dokonce až do Petropavlovsku. A tam už se o tebe rychle
postarají. A místo do Polska, pojedeš milý zlatý zase na Solovky
nebo na Kolymu.“
„Tak co mám dělat?“
„Čekat. Soudruh Stalin myslí na všechny. Teď má jiné starosti, teď
skončila válka. Ale nezapomene na tebe.
Minulo jaro, přišlo léto, pak podzim a nakonec zima. Otec často
chodil na selsovět a vždy dostával jednu a tutéž odpověď: čekat,
Moskva má teď důležitější věci na práci.
Avšak do Iljinky dolehly zvěsti, že někde už funguje nějaká komise,
že se brzy všichni vrátí zpátky do svých bývalých domovů.
„Něco mi není jasné,“ říkával otec matce. „Jestli se máme vrátit
domů, tak to znamená, že zůstaneme v Rusku, vždyť přece celé
Bělorusko i celá Litva teď k němu patří. Třeba má předseda pravdu,
že sovětský občan žije tam, kam ho umístí úřady. A úřady nás
umístily tady, v severním Kazachstánu.“
Na jaře 1946 zašel otec do Javlenky. Ale ani tam se nic nedozvěděl.
Poradili mu, aby v klidu čekal.
Teprve někdy koncem dubna nebo začátkem května se v Iljince objevili
dva muži. Trofim Jegorovič osobně přikulhal k otci, aby ho o této
skutečnosti informoval.
„Přijeli kvůli té vaší věci,“ řekl poněkud mrzutě. „To znamená, že
se někde nahoře pohnuly ledy.“
Poslední změna: 23. listopadu 2019, 22:21:22