Nepřítel soudruha Stalina
 |
Eugeniusz Iwanicki (nar. 1933) se narodil v té části Polska,
kterou během války zabral Sovětský svaz. Jeho otec byl hned
v prvních dnech po obsazení východního Polska Sovětským
svazem zatčen a odeslán na Solovecké ostrovy. Zbytek rodiny,
tedy matka autora, tehdy šestiletý autor a jeho mladší
sestra, byl po několika měsících deportován do Kazachstánu.
Nejprve měli žít v jurtách v kazašské osadě (aúlu), kde nikdo
neuměl rusky, pak byli přeneseni do vesničky Spasovka a
nakonec do vesnice Iljinka. Když byl otec ze Soloveckých
ostrovů propuštěn, připojil se k nim. Celá rodina žila v
Iljince až do roku 1946, kdy se konečně Poláci mohli vracet
do Polska. Jejich původní městečko se však stalo součástí
Běloruska. Polské orgány nejprve chtěli rodinu usadit na
území, které po válce připadlo Polsku po Německu, ale to
otec odmítl. Nakonec skončili ve městě Łask nedaleko Lodže. Autor v knížce vzpomíná na léta strávená v Kazachstáně, na kolchoz, na shánění jídla, na místní zvyky, a to vše očima školáka. Na rozdíl od řady jiných polských vzpomínek zde není žádné mučednictví a martyrologie. Knížka se čte jako dobrodružství Toma Sawyera, s tím však rozdílem, že zde hrdina nevybíral ptačí hnízda z klukovského rošťáctví, ale proto, aby měli co jíst. |
Dne 22. června 1941 na SSSR zaútočilo Německo. Tam v Kazachstáně jsme to vlastně nijak nepocítili. Kdo měl být mobilizován, ten už byl dávno v armádě. Válka ostatně byla někde za sedmero horami, za sedmero lesy a moři. Všechno tedy zdánlivě šlo jako jindy, a přeci se jen něco změnilo. Teď bylo nutné pracovat dvojnásob.
V červenci se náhle ukázalo, že Poláci už nejsou nepřátelé SSSR a soudruha Stalina. V srpnu nebo v září jsme neočekávaně dostali dopis od otce. Psal, že žije a že co nevidět přijede. To bylo radosti! Když se o tom dozvěděl předseda brigády, tak se dokonce skoro zaradoval.
„Teď budeme bít Němce spolu: my i vy. V Moskvě byla podepsána dohoda, že vznikne polská armáda. A co umí ten tvůj?“
Matka rozložila ruce: „Spoustu věcí.“
„Traktor opraví?“
„Nevím. Až se vrátí, tak si s ním promluvíš.“
„Totiž, víš,“ důvěrně se naklonil. „Já mohu leccos, mám leckde přístup a mohu ho vyreklamovat z toho vašeho vojska. Bude si v klidu žít v naší MTS (Mašino-traktornaja stancja). Takže jak?“
„Já opravdu nevím, se zbraní ovšem, to vždycky uměl zacházet, ale traktor...“
„Dostane povolení lovit, vždyť jsme teď spojenci, ne?“
„Já nevím. Počkejme, až přijede. Mohu také říct, že muž umí postavit dům, ušít boty, stlouct sud, vykopat studnu.“
„Ne, ne, ne,“ mával rukama předseda brigády. „My potřebujeme mechanika. Víš ty ženská, kolik musíme odvést obilí? Teď Kazachstán bude živit Rusko a ne Ukrajina a Kubáň.“
„Přijď, až se manžel vrátí. Sám si s ním promluvíš.“
„Ty mu ale řekni, že předseda páté brigády hodně může. On už bude vědět, co tím myslím.“
„Přijď, předsedo, až bude čas, já jsem jen ženská a těm vašim mužským záležitostem nerozumím.“
Starost předsedy nebyla bezdůvodná: ve vesnici zůstali starci, ženské a mladí chlapci. To způsobovalo problémy. Nejen pro vlastní fungování kolchozu. Ženské začaly vyvádět, zatahovaly do svých chalup dokonce i neplnoleté hochy. Šimek, o pět let starší než já, žil oficiálně se svou učitelkou. Feďa přestal nocovat doma, stal se vesnickým Casanovou. A to byl teprve začátek, k naprostému úpadku mravů mělo dojít teprve později.
* * *
I když se to možná nezdá, nejštědřejší na jídlo bylo jaro – no, možná stejně hojný byl občas i podzim. Ale nikdy ne léto se svými vedry, prudkými bouřemi, nedozrálou trávou a ovocem. Ve stepních podmínkách, kde v zimě šílí vánice a mrazy, jablka nerostou. Byla sice nějaká pokusná políčka, ale plody se rodily malé o velikosti švestek a velmi trpké. Zato se výborně dařilo melounům, i těm vodním, a dýním, které se pěstovaly na nedaleké bachči (zelinářská zahrada) a kde nás zaměstnávali při sklizni.
Na jaře jsme brávali dva proutěné koše a šli jsme nějakých šest kilometrů do nejbližšího lesa. Lesy v severním Kazachstánu představují předsunutou hlídku tajgy. Jsou to veliké komplexy listnatých stromů, skrývající uvnitř rákosí, houští a nesčetné limany (jezera), na které se slétaly miliony kachen, hus, labutí a jeřábů. My, kluci z páté brigády, každý se dvěma koši, jsme do těchto lesů chodili. Nejprve se vybírala poměrně mladá bříza, sekyrkou se nařezával kmen a k výřezu se připevňovala maličká destička, něco jako stříška, po které začala téct šťáva. Pod touto stříškou se zavěsila láhev nebo jiná nádoba. Za několik hodin se nasbírala spousta výživné, dobré a osvěžující šťávy. Pak se dělalo něco, co se nazývalo drať jajca. To jsme šplhali na stromy a z hnízd vybírali ptačí vajíčka. Člověk přitom musel vědět, která jsou čerstvá, která se hodí k jídlu, a která se mají nechat, protože už mají zárodky. Les se ihned naplnil ptačím křikem. Vybírání hnízd bylo poměrně bezpečné, ledaže člověk narazil na sokola nebo sovu. Pak se musel dobře držet, protože ptáci útočili jako smyslů zbavení se zoufalým odhodláním a neobyčejnou odvahou. Úder křídlem nejednou končil pádem z poměrně značné výšky. Mnohokrát jsem v Iljince vyslechl vyprávění o jednom klukovi, kterého prý na stromě uklovali sokoli. Stalo se to dávno a nikdo už si nepamatoval ani samotnou událost, ani jméno onoho nešťastného milovníka ptačích vajíček. A já si od oněch dob pamatuji, jak vypadají vajíčka stračí, soví, vraní i sokolí.
Největší legrace byla, když se došlo k lesnímu limanu, mnohakilometrovému jezeru hučícímu hlasy miliónů ptáků. Nikdo sem nechodil, leda snad nějaký zbloudilý lovec při pronásledování většího zvířete. Všude, takřka na každém kroku byla hnízda plná vajec. Vodní ptactvo se lidí nebálo a svá hnízda opouštělo velmi neochotně.
Nasbíraná vajíčka se ukládala po vrstvách do košíků vystlaných trávou. Hodně se jich rovnou vypilo, hodně se jich potom vařilo natvrdo. Ale vajíčka divokých ptáků – zejména těch lesních – se vůbec nedají uvařit jako slepičí. Bílek zůstává rosolovitý a šedý.
Když byl hlad, tak jsem vybíral i vrabčí vajíčka. Nejsnadnější bylo je vybírat z hnízd uvitých mezi kameny ve stěnách stepních studní. Tyto studně byly velmi hluboké, dosahovaly často hloubky až 70 metrů. Člověk musel po těch kamenech slézat velmi opatrně, pečlivě zasouvat chodidla do štěrbin a pevně se držet. Když jsem k takové studni přišel, tak jsem se nad ni nejdříve naklonil a hlasitě křikl. Nato vyletěli vrabci. Celá hejna. Zkušenost však velela mít na paměti, že vrabec je odvážný pták a ne vždy na zavolání opouští své hnízdo. Při slézání musel být člověk připraven na to, že každou chvíli může vyrazit nahoru několik šedohnědých kuliček. Život závisel pouze na chladné krvi, neboť stačil jediný neopatrný pohyb a člověk letěl do propasti, odkud už pravděpodobně nebylo úniku.
Ve studni se člověk nesměl pod žádnou záminkou dívat dolů, kde se lesklo malé kapesní zrcátko – království stepních rusalek. S přimhouřenýma očima se vsouvala ruka mezi kameny a brala ještě teplá vajíčka. A do pusy. Skořápky se plivaly do vody.
* * *
V létě Iljinka působila dojmem, jako by vymřela nebo že zde vypukla nákaza: pusto, ticho, místy štěkal pes, občas náhlý zmatek mezi slepicemi na něčím dvorku – návštěva lasičky nebo jestřábí útok – a opět monotónnost, apatie, ospalost. Dospělí na poli, děti a mládež u řeky, v lese nebo na cvičeních.
Oddělení nás dětí od matky mělo ještě jeden a možná nejvýznamnější následek – přestali jsme mluvit polsky. Vzpomínám si, že jak se jednou pozdě na podzim brigáda, která byla celé léto na poli, vrátila do vesnice, matka se na nás vrhla a zahrnula nás dotazy na zdraví a co jsme dělali. A jak byla udivena, dokonce vylekána, když jsme jí oba se sestrou odpovídali rusky. Ačkoliv se později snažila – otčenáš polsky, známé básničky a pohádky – už bylo pozdě. Obklopovalo nás ruské moře, ve kterém jsme museli žít. Proto také, když jsme se v roce 1946 vrátili do Polska, ani jeden z nás jsme neuměli mluvit mateřštinou. Rozuměli jsme takřka všemu, ale mluvit jsme nedokázali. Polštinu jsme se ve svém krátkém a nesnadném životě učili podruhé.
* * *
Konec války pro nás neznamenal konec naší nucené odysey. Obyvatelé Iljinky měli radost, vždyť ne všichni padli na frontě, takže když ne dneska, tak třeba zítra, ale přeci jen se vrátí zpátky domů.
„A co bude s námi?“ kladli si otázku Poláci a odpovědi se jim nedostávalo. Jako obvykle došlo na spekulace. Jedni říkali, že pro nás každým dnem přijedou, jiní zase, že se Polsko stane sedmnáctou republikou, takže je prakticky jedno, kde budeme žít, a ještě další byli přesvědčení, že se Západ dříve či později o své spojence upomene.
Otec hned druhý den po mítinku před selsovětem zašel za předsedou.
„Chceme se vrátit do Polska,“ řekl.
„A jak jako?“
„Normálně – povozem nebo autem do Petropavlovsku a dál vlakem.“
Předseda se ušklíbl.
„Bez dokladů?“
„Tak nám ty doklady vystav.“
„Nemohu.“
„Tak jsi, nebo nejsi předsedou selsovětu?“
„Jsem. Ale nemám příkaz.“
„Jsem Polák a chci se vrátit do své země. Copak tomu nerozumíš, předsedo?“
„Rozumím, ale nechápu. Princip je jednoduchý a jasný: kdo žije v Rusku, je náš. Logické? Logické. A pokud nadřízené orgány uznají, že tě tu není zapotřebí, tak i kdyby ses na hlavu stavěl, tak tě odtud odvezou.“
„Tak mi alespoň vystav papír, že jsme tady ta léta pracovali se ženou u tebe v kolchozu. Mně to bude stačit, s tím se vydám na cestu.“
„A jak daleko myslíš, že s tím lejstrem dojedeš? Možná do Javlenky, možná dokonce až do Petropavlovsku. A tam už se o tebe rychle postarají. A místo do Polska, pojedeš milý zlatý zase na Solovky nebo na Kolymu.“
„Tak co mám dělat?“
„Čekat. Soudruh Stalin myslí na všechny. Teď má jiné starosti, teď skončila válka. Ale nezapomene na tebe.
Minulo jaro, přišlo léto, pak podzim a nakonec zima. Otec často chodil na selsovět a vždy dostával jednu a tutéž odpověď: čekat, Moskva má teď důležitější věci na práci.
Avšak do Iljinky dolehly zvěsti, že někde už funguje nějaká komise, že se brzy všichni vrátí zpátky do svých bývalých domovů.
„Něco mi není jasné,“ říkával otec matce. „Jestli se máme vrátit domů, tak to znamená, že zůstaneme v Rusku, vždyť přece celé Bělorusko i celá Litva teď k němu patří. Třeba má předseda pravdu, že sovětský občan žije tam, kam ho umístí úřady. A úřady nás umístily tady, v severním Kazachstánu.“
Na jaře 1946 zašel otec do Javlenky. Ale ani tam se nic nedozvěděl. Poradili mu, aby v klidu čekal.
Teprve někdy koncem dubna nebo začátkem května se v Iljince objevili dva muži. Trofim Jegorovič osobně přikulhal k otci, aby ho o této skutečnosti informoval.
„Přijeli kvůli té vaší věci,“ řekl poněkud mrzutě. „To znamená, že se někde nahoře pohnuly ledy.“
Poslední změna: 23. listopadu 2019, 22:21:22