Polština patří mezi západoslovanské jazyky stejně jako čeština, slovenština a lužická srbština. Náleží tedy také mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. V 10. století byly čeština a polština v podstatě stále jeden jazyk, pak se začaly od sebe rozcházet, ale ještě ve 14. století si Češi a Poláci bez problémů rozuměli. Řada církevních slov je podobná češtině i z toho důvodu, že Poláci přejali křesťanství od Čechů. V průběhu staletí polština přejala hodně slov cizího původu (z latiny, francouzštiny, němčiny, češtiny), neproběhla zde žádná velká jazyková čistka.
Polsky se mluví nejen v Polsku, ale i na územích jiných států s polskou menšinou - v Česku, na Slovensku, Ukrajině, v Bělorusku, Litvě. V důsledku mnoha vystěhovaleckých vln v uplynulých 200 letech se lze setkat s polštinou prakticky všude.
Řada Čechů má problémy rozumět psané polštině jenom z toho důvodu, že nevědí, jak polský text číst, jak ho vyslovit. Pokud by tato pravidla věděli a dokázali by správně (nebo přibližně správně) nahlas přečíst polský psaný text, zjistili by hodně podobností s mluvenou češtinou a dokázali by se lépe zorientovat, o čem že se v daném textu píše. Uveďme si tedy pravidla čtení.
V polštině nejsou dlouhé samohlásky, všechno má stejnou délku. Přízvuk je většinou na předposlední slabice, což působí dojmem, jako by se předposlední slabika vyslovovala déle. Příklad: kwadratowy – [kvadratóvy] (čtvercový).
Zvláštní hlásky a jejich zápis
Polská abeceda obsahuje základní latinskou abecedu plus následující zvláštní písmenka: ą, ę, ó, ł, ć, ś, ź, ż, ń.
Množné číslo
Polština je ještě více politicky nekorektní než čeština. V češtině má každý rod (mužský životný, mužský neživotný, ženský a střední) množné číslo. Ale v polštině existují v množném čísle jen dva rody. Rod mužský-osobní (týká se všech mužských podstatných jmen osobních, nezahrnuje tedy všechna podstatná jména rodu možského životného, ale pouhou jejich podmnožinu, co se týka jakékoliv osoby rodu mužského) a rod ne-mužský-osobní, dříve politicky nesprávně rod žensko-věcný (týkající se žen a věcí). Takže ten rod ne-mužský-osobní (který existuje jen v množném čísle) se týka i podstatných jmen rodu mužského životného, pokud se nejedná o osobu. V češtině je například pes rodu mužského životného, takže v množném čísle máme psi plavali. Ale v polštině pes je sice životný, ale není to osoba. Takže v polštině máme: psy pływały.
Proto také může docházet z pohledu Čecha k jistým perličkám. Kdyby takové pravidlo fungovalo i v češtině, tak by to vypadalo takto:
Vykání
Ve spisovné polštině funguje jako vykání zvláštní forma, kdy se obracíte ke svému partnerovi ve třetí osobě jednotného čísla plus slovo pan nebo pani. Kdyby se mělo formulovat něco podobného v češtině, tak by to znělo asi takto:
Některé osoby se oslovuje také třetí osobou, ale zároveň se místo pan nebo pani uvádí "funkce" oné osoby. Týká se to např. kněze, profesora, dříve i rodičů a prarodičů. Oslovení by tak mohlo vypadat takto:
Zvláštní variantou je tykání-vykání, je to částečně nezdvořilé a částečně znamení jisté důvěrnosti. Mohou se tak oslovovat známí sousedé, jako i řidiči, kteří si chtějí něco tzv. vyříkat, například, kdo měl dát přednost. Zahájení takovéhoto "přátelského" dialogu by mohlo vypadat takto:
Ženská povolání
V polštině se mnohem méně používají ženské tvary některých povolání, protože jim to zní směšně či znevažujícně. Funkce je tedy mužského tvaru, pouze se před ní dá slůvko pani.Ženské koncovky v příjmení
Vdané ženy měly koncovky u příjmení tvořené podle stejného principu, jako je dosud i v češtině. K mužskému příjmení se dodávala koncovka -owa (výjimky zanedbáme). Dcery však měly koncovku jinou než manželky, a to -ówna [-uvna] (opět výjimky zanedbáme) - tato koncovka v češtině už zanikla, ale kdysi také fungovala, každý si připomene třeba Elišku Přemyslovnu. Někdy v polovině 20. století se Polky jaksi rozhodly, že nebudou tyto ženské koncovky používat. Nejprve je přestaly psát do dokumentů, později přestaly být užívané i v běžné mluvě. Jsou však výjimky - řada polských lingvistek u svého jména uvádí i koncovku -owa. A také některé umělkyně vystupují pod svými rodnými příjmení s koncovkou -ówna. Ženské koncovky zůstaly např. u jmen, které končí na -ski, -cki - je tedy pan Skalski a pani Skalska, kde koncovka -owa nevyjadřuje vlastnictví.A jak by tato vlastnost vypadala v češtině?
Poslední změna: 23. listopadu 2019, 22:21:22