Luděk Vašta – překlady z polštiny

Polština patří mezi západoslovanské jazyky stejně jako čeština, slovenština a lužická srbština. Náleží tedy také mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. V 10. století byly čeština a polština v podstatě stále jeden jazyk, pak se začaly od sebe rozcházet, ale ještě ve 14. století si Češi a Poláci bez problémů rozuměli. Řada církevních slov je podobná češtině i z toho důvodu, že Poláci přejali křesťanství od Čechů. V průběhu staletí polština přejala hodně slov cizího původu (z latiny, francouzštiny, němčiny, češtiny), neproběhla zde žádná velká jazyková čistka.

Polsky se mluví nejen v Polsku, ale i na územích jiných států s polskou menšinou - v Česku, na Slovensku, Ukrajině, v Bělorusku, Litvě. V důsledku mnoha vystěhovaleckých vln v uplynulých 200 letech se lze setkat s polštinou prakticky všude.

Řada Čechů má problémy rozumět psané polštině jenom z toho důvodu, že nevědí, jak polský text číst, jak ho vyslovit. Pokud by tato pravidla věděli a dokázali by správně (nebo přibližně správně) nahlas přečíst polský psaný text, zjistili by hodně podobností s mluvenou češtinou a dokázali by se lépe zorientovat, o čem že se v daném textu píše. Uveďme si tedy pravidla čtení.

V polštině nejsou dlouhé samohlásky, všechno má stejnou délku. Přízvuk je většinou na předposlední slabice, což působí dojmem, jako by se předposlední slabika vyslovovala déle. Příklad: kwadratowy – [kvadratóvy] (čtvercový).

Zvláštní hlásky a jejich zápis

Polská abeceda obsahuje základní latinskou abecedu plus následující zvláštní písmenka: ą, ę, ó, ł, ć, ś, ź, ż, ń.

• Nosové samohlásky
  ą - o[n], někdy skoro jako ou. Příklad: mąka – mo[n]ka (mouka), z mamą – z mamo[u] (s mámou)
  ę - e[n]. Příklad: węgiel – we[n]gjel (uhlí, uhlík)
• Samohlásky i/y – se ve výslovnosti hodně liší. Měkké i je opravdu měkké a tvrdé y je opravdu tvrdé. Dá se tedy poznat, kdy se říká być (být) a kdy bić (bít).
• Samohláska ó se čte jako u, není opravdu žádný rozdíl ve výslovnosti ó a u. Pozor, že ta čárka neoznačuje délku samohlásky! Písmeno ó má takovou funkci jako české ů. Příklad: wóz – vuz (vůz)
• Polské ł se vyslovuje jako anglické w. Příklad: ławka – [uafka] (lavice), łąka – uo[n]ka (louka). Omyl v tomto písmenku může znamenat úplně jiné slovo: laska (hůl, štangle salámu, hovorově o holce - buchta) × łaska (milost, laskavost).
• Sykavky
  V polštině jsou tři řady sykavek. Naše obvyklé c, s, z, pak měkké ć, ś, ź a tvrdé sz, cz, ż, do kterých můžeme zahrnout i rz (proč, to si povíme dále). Měkké sykavky vyslovujeme pomocí zadní části jazyka, kdežto ty tvrdé vyslovujeme přední částí jazyka.
  České č, š, ž je tvrdostí mezi polskými měkkými a tvrdými hláskami a také jazyk je v poloze mezi oběma polohami při výslovnosti polských hlásek. Pokud za písmenky c, s, z následuje i, pak se z nich stávají sykavky měkké. Polské rz se ve výslovnosti nijak neliší od ż, funkčně je na stejném místě jako naše ř. Proto také Poláci mají při psaní problém, kde se píše rz a kde ż. Občas se místo tečkovaného ż píše přeškrtnuté z.
  Příklady: morze (moře) se vyslovuje naprosto stejně jako może (může). Pasztet (paštika), ślina (slina), miecz (meč), mieć (mít), zima – źima (zima), wysikać się – vyśikać śje[n] (vyčůrat se).
• Polské ń se vyslovuje jako české ň.
• Hlásky h/ch se ve výslovnosti od sebe v podstatě neliší, takže i zde mají školáci i dospěláci často problém, co napsat. Spíš se dá pozorovat, že Poláci často vyslovuji ch zvučně, kdežto h nezvučně.
• V psané polštině nevystupuje v jinde než ve slovech cizího původu. Všude používají w, které se ve výslovnosti neliší od českého v. Při hláskování se v hláskuje německy fau a w jako vu.
• Hlásky r a l nejsou jako v češtině slabikotvorné, takže třeba místo českého ví-tr Poláci říkají v jedné slabice wiatr, nebo dodávají samohlásky, takže v polském podání zní naše řeka Vl-ta-va jako Weł-ta-wa [veu-tá-va].

Množné číslo

Polština je ještě více politicky nekorektní než čeština. V češtině má každý rod (mužský životný, mužský neživotný, ženský a střední) množné číslo. Ale v polštině existují v množném čísle jen dva rody. Rod mužský-osobní (týká se všech mužských podstatných jmen osobních, nezahrnuje tedy všechna podstatná jména rodu možského životného, ale pouhou jejich podmnožinu, co se týka jakékoliv osoby rodu mužského) a rod ne-mužský-osobní, dříve politicky nesprávně rod žensko-věcný (týkající se žen a věcí). Takže ten rod ne-mužský-osobní (který existuje jen v množném čísle) se týka i podstatných jmen rodu mužského životného, pokud se nejedná o osobu. V češtině je například pes rodu mužského životného, takže v množném čísle máme psi plavali. Ale v polštině pes je sice životný, ale není to osoba. Takže v polštině máme: psy pływały.

Proto také může docházet z pohledu Čecha k jistým perličkám. Kdyby takové pravidlo fungovalo i v češtině, tak by to vypadalo takto:

• žena a pes plavali (měkká koncovka, protože pes je životný, zde se polština od češtiny neliší)
  Ale když se k nim připojí ještě jeden pes, tak náhle máme:
• žena a dva psy plavaly (tvrdá koncovka, protože dva psy nejsou mužsko-osobního rodu)

Vykání

Ve spisovné polštině funguje jako vykání zvláštní forma, kdy se obracíte ke svému partnerovi ve třetí osobě jednotného čísla plus slovo pan nebo pani. Kdyby se mělo formulovat něco podobného v češtině, tak by to znělo asi takto:

• Mohl by mi pán říci, kde je tady nějaká hospoda?

  Některé osoby se oslovuje také třetí osobou, ale zároveň se místo pan nebo pani uvádí "funkce" oné osoby. Týká se to např. kněze, profesora, dříve i rodičů a prarodičů. Oslovení by tak mohlo vypadat takto:

• Mohl by mi kněz říci, jak starý je tento obraz?
• Mohl by mne profesor, pane profesoře, ještě jednou vyzkoušet?
• Chtěl jsem, babičko, říct, že ta bábovka se babičce opravdu povedla.

  Zvláštní variantou je tykání-vykání, je to částečně nezdvořilé a částečně znamení jisté důvěrnosti. Mohou se tak oslovovat známí sousedé, jako i řidiči, kteří si chtějí něco tzv. vyříkat, například, kdo měl dát přednost. Zahájení takovéhoto "přátelského" dialogu by mohlo vypadat takto:

• Copak pán nevidíš, že jedu z pravé strany?! Musíš mi pán dát přednost!

Ženská povolání

V polštině se mnohem méně používají ženské tvary některých povolání, protože jim to zní směšně či znevažujícně. Funkce je tedy mužského tvaru, pouze se před ní dá slůvko pani.

• poslankyně: pani posel (jako u mužů)
• ministryně: pani minister (jako u mužů)
• doktorka: pani doktor
• ředitelka: pani dyrektorka - pouze v mateřské škole, jinak pani dyrektor

Ženské koncovky v příjmení

Vdané ženy měly koncovky u příjmení tvořené podle stejného principu, jako je dosud i v češtině. K mužskému příjmení se dodávala koncovka -owa (výjimky zanedbáme). Dcery však měly koncovku jinou než manželky, a to -ówna [-uvna] (opět výjimky zanedbáme) - tato koncovka v češtině už zanikla, ale kdysi také fungovala, každý si připomene třeba Elišku Přemyslovnu. Někdy v polovině 20. století se Polky jaksi rozhodly, že nebudou tyto ženské koncovky používat. Nejprve je přestaly psát do dokumentů, později přestaly být užívané i v běžné mluvě. Jsou však výjimky - řada polských lingvistek u svého jména uvádí i koncovku -owa. A také některé umělkyně vystupují pod svými rodnými příjmení s koncovkou -ówna. Ženské koncovky zůstaly např. u jmen, které končí na -ski, -cki - je tedy pan Skalski a pani Skalska, kde koncovka -owa nevyjadřuje vlastnictví.

A jak by tato vlastnost vypadala v češtině?

• Řekni paní Novák, že zítra přijdeme později.
• Byla tam se mnou paní Helena Motyčka.
• Přijela tam s paní ředitel Krystynou Dworak.